Zdeněk se stal v květnu 2005 účastníkem dopravní nehody, kdy jako spolujezdec utrpěl polytrauma s těžkým poraněním mozku. Do té doby coby student střední stavební průmyslové školy prožíval naplno vše, co k věku 19 roků patří. Mimo jiné závodně tančil, sportoval, věnoval se výtvarným činnostem a měl v plánu studovat architekturu.
V průběhu ročního kómatu lékaři nedávali Zdeňkovi téměř žádnou šanci na přežití. Navzdory tomu začal na jaře roku 2006 vykazovat známky vědomí a postupně se probouzel. Následky úrazu byly značně fatální: ochrnutí pravé strany těla, omezené vidění, ztráta paměti. Postupně se Zdeňkův zdravotní stav zlepšoval díky náročné rehabilitaci v různých zařízeních, kde se tvrdě pracovalo na obnově fyzických a mentálních funkcí. Zdeněk se asi po dvou letech začal s dopomocí stavět na nohy, trénovat s oporou chůzi a zlepšovaly se i jeho mentální schopnosti. Postupně se začal věnovat kreslení, pro což bylo nutné přecvičit se jako pravák na levou ruku. Zdeněk měl dokonce několik výstav svých prací. Velmi rád poslouchá hudbu. Na invalidním vozíku jezdí za kulturou na koncerty, do divadel nebo do kina.
Vzhledem ke své optimistické povaze měl a stále má rád kolem sebe přátele a kamarády. Plno přátel a kamarádů mu zůstalo, nicméně vzhledem ke svému handicapu má méně možností ve společnosti druhých pobývat. Žije s rodiči a s největší pravděpodobností nebude mít možnost plně se zapojit do pracovního života jako jeho vrstevníci.
Nyní velice uvítal možnost aktivního využití dne v denním stacionáři na Kladně. Druhý život je zařízení pro lidi s neurologickým handicapem, kteří po získaném poškození mozku dostali příležitost pobývat v komunitě podobně postižených dospělých lidí. Ve stacionáři má možnost navázat na rehabilitaci, kterou procházel ve zdravotních zařízeních a aktivně s asistenty a odbornými terapeuty trávit svůj denní čas. Pro rodinu je tato sociální služba velkým přínosem v ulehčení od každodenní péče a navíc mají možnost seznamovat se s možnostmi a novinkami, kterými mohou zkvalitnit život svým blízkým.
V 27 letech byla Jiřině diagnostikovaná akutní roztroušená skleróza a prognóza maximálně pět let života. Následoval rozpad vztahu, kdy zůstala sama s malou dcerkou. Dnes je to již více než třicet let. Jiřina si procházela postupně lehčími i těžšími fázemi nemoci. Ruku v ruce s tím přicházely i změny v chování okolí. Ztráta přátel, izolace od vrstevníků, nejistota, strach, úzkost, obavy o to, co bude dál. Po osmnácti letech boje s nemocí se rozhodla pro změnu. Nemoc přijala a začala se učit jinému přístupu k sobě i ke svému okolí. Začala se učit řeči vlastního těla a plně vzala do svých rukou svůj život a zodpovědnost za svůj zdravotní stav. Na své cestě si uvědomila, že neexistuje sociální služba, která by lidem s touto diagnózou nabízela komplexní pomoc. Bylo to správné rozhodnutí. Získala tak druhou šanci vést kvalitní život. Nyní si svůj čas užívá a své zkušenosti se snaží předávat druhým.
